Čeká nás ještě 10 let krize

Ještě nejsme ani v polovině krize, tvrdí Ray Dali. Dali je šéfem nejúspěšnějšího hedgeového fondu na světě, Bridgewaters. Prakticky celý život vyslovuje své makroekonomické názory – a většinou má pravdu, o čemž svědčí jeho výkonnost. Tak se pojďme podívat na logiku, která stojí za jeho slovy. Současná krize není ekonomická recese, tak jak často slýcháme. Kdyby to byla recese, už dávno jsme z krize ven. Je to deprese, lépe řečeno, je to konec dluhového supercyklu, který započal před desítkami let. No není to nic neobvyklého, v historii jsme jicb viděli desítky. Každý takovýto dluhový cyklus trvá 50-75 let a končí silným oddlužování (deleveridžingom), které právě teď nastává.

Oddlužování může skončit velmi špatně – silnou depresí způsobenou deflační spirálou, jako například byla velká deprese v 30. letech minulého století. Podobné problémy zažívá poslední dvě dekády Japonsko a momentálně do nich propadá i Řecko nebo Španělsko. Oddlužování však může skončit ještě hůř – hyperinflací, jako například ve Výmarské republice v 20. letech. O něco lepší, i když podobný osud postihl latinsko-americké země v 80. letech. No existují případy, kdy konec dluhového supercyklu skončil takzvaným „překrásným oddlužení“ jako v případě Velké Británie po 2. světové válce. Vše závisí pouze na zvolené hospodářské politice.

Problémem správné hospodářské politiky v době deprese je nepochopení politiků, o co se vlastně hraje. Jelikož dluhový supercyklus trvá dekády, téměř nikdo si neuvědomuje, že krize před kterou stojíme, je jedinečná a třeba ji i tak řešit. Právě proto vzniká mnoho názorů na její řešení a politici často jednají jako slepý, který se snaží uvařit polévku nad horkými kamny. Pokud je řešení krize laxní, vzniká bludná deflační spirála, a pokud je moc agresivní, vzniká hyperinflace. Najít ten správný mix ekonomických opatření je pro relativně bezbolestné řešení krize zásadní. Nicméně předtím, než se k němu dostaneme, pojďme se podívat na důvody, proč tady deprese vůbec je.

Jak funguje ekonomika

I když se ekonomika zdá nesmírně komplikovaná, je velmi jednoduchá. Při menším zjednodušení, celá nesestává z ničeho jiného, než z obrovského množství transakcí mezi kupujícími a prodávajícími. Prodávající prodává zboží nebo službu a kupující platí penězi nebo úvěrem. I když máme pocit, že za většinu statků platíme penězi, není to pravda. Nákupem na keditní kartu vzniká v okamžiku transakce úvěr. Úvěr na nákup nemovitostí nebo auta je jen typem transakce, která není ukončena a je pouze slibem, že bude splacena. Ukončena transakce je až tehdy, když je vyrovnaná v penězích. A to úvěr ne, je až dokud se nesplatí.

Velká většina transakcí v ekonomice jsou úvěry, kterých je běžně až 15-násobně více než reálných peněz. Platí proto, že objem úvěrů má na ekonomiku mnohem větší vliv než objem peněz. I když centrální banka kontroluje množství peněz v oběhu, kontrola množství úvěrů není tak jednoduchá, protože úvěry mohou vzniknout dohodou dvou stran. V Evropě jsme zvyklí na to, že úvěry poskytují banky, ale v USA bylo před krizí poskytnutých více úvěrů nebankovními institucemi.

Jakmile není ekonomika zatížena dluhy, firmy dosahují zisky a nezaměstnanost je nízká. Zvyšuje se produkční kapacita a ta je financována úvěrem, čili novými dluhy. Tento proces vytváří bublinu, protože dluhy způsobují vyšší výdaje, což způsobuje vyšší příjmy a tak větší bohatství, což zvyšuje úvěrovou kapacitu dlužníka a umožňuje mu zvyšovat svůj dluh. V takovém systému je kapacita dluhu omezena pouze ochotou dlužníka a věřitele zvyšovat dluh. Takový proces trvá desítky let.

Jak vzniká oddlužování

Že za dluh se platí úroky, tak taky dluh roste rychleji než reálný příjem. Chuť se dále zadlužovat končí s tím, jak splátky dluhu přesáhnou určitou úroveň, často 10% z příjmu. Věřitelé přestávají být ochotni dále půjčovat. V ekonomice vzniká nedostatek peněz. Dlužníci jsou nuceni kvůli splátkám úvěru prodávat svůj finanční majetek. Tím končí bublina na trhu nemovitostí nebo realit. Jakmile začnou klesat ceny finančních aktiv, proces se začne bleskově po ekonomice rozšiřovat. Firmy a domácnosti šetří či dokonce bankrotují. Protože výdaje jednoho jsou příjmem druhého, HDP se rychle propadá a nastává deflační spirála. Vysoký objem úvěrů k reálným penězům znamená, že ekonomika může totálně zkolabovat dokud nenajde své dno.

V takové situaci centrální banka nedokáže ekonomice pomoci standardní politikou. Poměr dluhu k příjmům je tak velký, že ani nulové sazby nedokážou stimulovat nové úvěry. Klesající ceny aktiv nadále snižují bohatství a příjem obyvatelstva. Nastává proces oddlužování a dlužníci bankrotují nebo splácejí své dluhy. Pokud nevstoupí do hry vláda a centrální banka, situace může skončit panikou a hlubokou depresí. Tak, jak jsme viděli na konci roku 2008.

Nádherné oddlužování

Na konci dluhového supercyklu je jasné, že ekonomika se opět nerozběhne, pokud se poměr dluhu k HDP výrazně nesníží. A to se může stát čtyřmi způsoby: a) snížením dluhu (bankroty), b) šetřením, c) přesunem bohatství, d) monetizáciou dluhu (inflací). První dva způsoby jsou silně deflační a způsobují postupný kolaps ekonomiky. Monetizace dluhu je inflační, a ta jako jediná dokáže vyvažovat deflační tlaky bankrotů a šetření. Pro relativně bezproblémové oddlužení je proto třeba zvolit správný mix jednoho a druhého zároveň. Pokud se správný mix nezvolí, hrozí deprese či hyperinflace.

První fáze oddlužování je vždy deflační a právě proto musí nastoupit vláda a centrální banka. Vláda se snaží svými výdaji nahradit výpadek soukromých výdajů a centrální banka nakupuje na trhu finanční aktiva, čímž stabilizuje cenu aktiv a zároveň zvyšuje množství peněz v oběhu. Tím se zastavuje deflační spirála. Úspěšné období oddlužování ukazují, že centrální banka by měla nakupovat tolik aktiv, dokud nevytvoří inflaci. Pokud nominální ekonomický růst přesáhne nominální úrokové sazby, poměr dluhu k příjmu se začne snižovat.

Dobrým příkladem je 4% inflace ve Velké Británii po druhé světové válce, která způsobila pokles dluhu k HDP z úrovně 395% na 165%. Avšak to trvalo 20 let a velký přesun majetku od věřitelů k dlužníkům. Naopak, Japonsko je příkladem země, která se 20 let bojí provádět větší kvantitativní uvolňování a proto její poměr dluhu k HDP roste a atakuje úroveň 500%.

Historie tak ukazuje, že pokud vlády a centrální bankéři dokáží nastavit správný mix opatření na snížení dluhu, tu nejhorší část krize máme za sebou. Stále však existuje možnost, že to přestřelí na straně šetření a přijde k sociálním nepokojům, nebo na straně stimulování a přijde k hyperinflací. V každém případě na rychlý růst naší prosperity můžeme zapomenout.

volně přeloženo z   investujeme.sk

Bookmark and Share
Doporučujeme

Komentáře uzavřeny.